Dostaveníčko se smrtí

V tichu bílého pokoje zavřu oči

čekám,

země se dál klidně točí

už přichází a s ní klid bez bolesti

žádné roucho,žádná kosa ani kosti.

Bujné prsy,bílá pleť a oblá stehna

štíhlá v bocích,pružné tělo,krásná žena

jan ruce scvrklé,samá vráska ve tváři stařena,

aby nemohla rodit silným pásem v pase je stažena.

Já tě znám ty jsi smrt a jdeš si pro mě,

dáš si kávu a chceš ji venku nebo v domě,

mám otázku jen mi pověz,jakto že jsi jiná,

proč nemám strach, kde jsou tvé šaty a na nich špína.

---

Vím že jsi čekal hromadu kostí s rezavou kosou,

to je však výplod choré mysli bez špetky poezie,

přivítej ženu o které sníš nahou a bosou,

nalej mi vína,zapal doutník do vázy hortenzie.

Jedině ten kdo život dává může ho i brát,

rodný list ti vlastní krví s křikem podepíše,

může se zdát, že tě někdy nemá nikdo rád,

když Cháron převozník nevezme tě do mé říše.

Jednou se dočkáš a já přijdu v celé své kráse,

splatíš cos nastřádal i s úrokem,

setkáme se spolu a ty překvapený budeš zase,

jak písek sítem jsi propad vlastním životem.