Cestou dolů

Nejím, nespím, denně zvracím,
před očima všech se ztrácím,
z výšek do hlubin se vracím,
takovou jsem si s tím dal práci.

Nemyslím a nejednám,
prodírám se čím dál hloubš,
až pod povrch, do pekel,
kde stisknu pomyslnou spoušť.

Klečím nad svým hrobem a brečím,
všechny svaly v jedné křeči,
vzlykám - nemám síly k řeči,
nikdy se z toho nevyléčím.

Poslouchám, do kostí se vrývá,
noční popěvěk černých vran,
proč je pravda tolik lživá,
sypu sůl do otevřených ran.

Plazím se, hlínu polykám,
hnusná pachuť v ústech všude,
do očí si promítám,
mé sedřené tělo krvavě rudé.

Čekám, ksakru, kdy už přijde,
zbaví mě žalu a bolu,
přestane mě konečně houpat
stále nahoru a dolů.

Zaplatil jsem místa v první řadě,
usedl do královské lože,
dobrovolně přihlížel zradě,
v peklo schvať mě temný bože.

Nejím, nespím, denně zvracím, co peklo schvátí, nechť už nenavrací.