Rodinný večer

Za deštivých nocí chodím,
hrát si s cizích lidí hroby.
Ptáte se mě, zda se stydím?
Nechápete mé choutky a svody.

Rád zkoumám posmrtnou výzdobu,
fotky a rytiny v kameni,
mám chtít taky takovou ozdobu,
či jen ďáblovo znamení?

Déšť neutichá, vyschlá půda měkne,
ideální podmínky,
proto kopu rychle, vztekle,
první nález - zlaté hodinky.

Kopu dál a promokám,
hlína ulpívá mi na šatech,
v domnění, že najdu drahokam,
jednám v bouřlivých zkratech.

Narážím na velkou truhlu,
větší, než bych čekal snad,
myslím, že neobjevím duhu,
jen krásně shnilých mrtvol smrad.

Otvírám víko,
pláču štěstím,
na kolena sráží mě dojetí,
bělostné skelety, soudím a věštím,
matka s dítětem v obětí.

Přeskládám jejich křehká těla,
blíží se poslední hodina,
ona by to takto chtěla,
uléhám k nim, jsme jedna rodina.