Nevěsta v černém

Ve svém osobním, neviděném světě, přecházím tam a zpět,
s iluzí osamocení,
bez uzurpátora a mdlých rybích očí,
bez uplakaných, pochroumaných duší,
bez pocitu, že tuším,
že není vše na svém místě,
a že nevím jistě odkud jdu, a kam dál mířím,
zda smutním nebo hýřím.

V ústech pachuť zbytků naší víry, sami v sebe,
již nevidíme nebe.
Jsme snad na dně černé díry,
mezi pavouky a netopýry?
Na tváři cítím šustot křídel,
čekám na každodenní příděl potravy bez příchuti jídla.
Dál vyhnáni ze svého sídla
bloudíme ač jasně zříme cestu,
cestu pro nevěstu, pro nevěstu v černém,
které zvoní hranu.
Družičky němé, pro záchranu nevydají hlásky,
a s jejími vlásky hrají si jen červi a havěť v temné díře.
K nevíře, na útěk nemyslím.

Tak obleč si šaty,
a ty kdož byli jati, nech svému osudu,
radši přispěj písní k tanci,
k tanci psanců mezi ztroskotanci,
a v díře, v té pasti,
dál s ďáblem karty masti,
bez špetky víry,
s nozdrami od síry, přidej se ke ztrátě naděje,
a dřív než pookřeje ji hlavu setni,
ať dokončíš dílo zkázy,
ať zrodí se znovu, čistí a nazí.