Mrtvá nevěsta

Jest večer,venku hvězdy září,
já tu ležím na polštáři.
Zvědavost a chtíč mě láká,
venku tiše vrána kráká.

Plížím se ven, po špičkách jen.

Někdo mě volá,hlas temný má,
však moje srdce mu neodolá.
Okolo je ticho,všichni živí spí
avšak svět mrtvých se probouzí.

Do pasti já se vleču,
ale svým činům už neuteču.
Cítím Je všude,za zády je mám,
přesto jdu za hlasem co slýchávám.

Už na mě čeká,muž s bílou pletí,
co si mě vezme do svého objetí.
Tiskne mě k sobě,pleť chladnou má,
já ztrácím se, už nejsem svá.

V tu jen na krku trošičku,
cítila jsem bolestivou chviličku.
To byla chvíle má poslední,
teď už se v mém životě nerozední.

Vysál ze mě život rudý,
já nevěděla kam a kudy.
Do temnoty jsem se vydala,
životu naposledy zamávala.

Tohle dovedlo mě na konec mé cesty...
byla to cesta Mrtvé nevěsty.