Čarodějnice

Škvíří už maso, černají kosti,
dost bylo čárů a dost bylo zlosti,
jen žárem ohně ta stará žena,
ač konáním prokletá, jest očištěna.

Ta v mládí rozpuku praská už v kole,
vpletená v loukotě, zbitou hlavu dole,
čumilů mocný dav jen tiše civí,
útroby sevřené však cítí se živí.

A dívce té nejmladší dech se již úží,
kleštěmi z ňader jí rve kat pruhy kůží,
už jí křik umírá, pak změnil se v ticho,
když dýka zubatá jí vyvrhla břicho.

A diváci opilí tou hojností krve,
hledají siroty, tak jako prve,
a na ty pak ukáže vinící ruka,
ať příště zas je potravy ... pro pekelná muka.