ŠEPOT

Podzimní mlha s deštěm se snoubila,
chlad noci temnotou svolával stíny,
v tu noc mi poprvé do mysli vstoupila,
bytost snad zrozená z hřbitovní hlíny.

Vešla mi do spánku aniž se zeptala,
duši mou ovládla snadno a lehce,
hlasem svým odnikud tiše jen šeptala,
život mě opustil a smrt stále nechce.

Tělo už staletí v prach dávno semlela,
starý svět pohltil oceán věků,
jako bych klidu už nikdy mít neměla,
nesměla překročit k věčnosti řeku.

Tíživá samota jako hrob svírá,
minulost rubášem postel mi stele,
vše co se zrodí jednou zas zmírá,
jen mě čas uvěznil ve svojí cele.

Ten šepot jak příboj stále se vrací,
láká mě k sobě do svého objetí,
pak náhle mizí v tichu se ztrácí,
zoufalství na křídlech temnoty odletí.

V té zvláštní noci podivných mámení,
přišel mi ještě jiný sen,
vpálil mi do duše na věky znamení,
proč přišel tenkrát ke mě jen?

Daleko od lidí kříž z větví stojící,
od hrobů svěcených knězem se straní,
v březovém hájku u louky vonící,
nad čerstvou hlínou kdosi se sklání.

Prý jenom Bůh své cesty zná,
a člověk pochopí je stěží,
ten muž u hrobu to jsem já,
však kdo v tom hrobě-kdo tam leží?