HRABĚNKA

Co vedlo můj krok do starých knih,
k malému obchůdku v zapadlé uličce,
ukryté příběhy spící snad v nich,
jako spí dětství v hliněné kuličce.


Kdo vedl mou ruku,když sáhla po klice.
snad dáma barokní zvoucí mě dál?
Dál mezi staletím vonící police.
dál mezi minulost.. prosím jen dál!


Vzal jsem si svazek s nápisem cizím,
a duše už ztratila navždy svůj klid,
úrodu bolesti s každým dnem sklízím,
že knihu prokletou musel jsem mít.


Řeč v ní tu neumím,to mi však nevadí,
to co mě zasáhlo nebylo čtení,
zežloutlým stránkám obrázek vévodí,
ženy jež z tohoto světa snad není.


Smyslné oči temné jak z pekla,
věky už pod zemí měly by spát,
však moc těch očí k sobě mě vlekla,
po kapkách začala život mi brát.


Slýchám teď v noci šelest snad šatů,
kočičím krokem tiše se blíží,
démon co dávno už propadl katu,
nemaje klidu kolem se plíží.


U mojí postele temný stín stává,
tu ďábelskou krásu vidím jen já,
ve snu mi tělo své nádherné dává,
tělo jež za parfém hnilobu má.


Pak letíme krajinou na černém koni,
a kopyta tančí po stovkách těl,
všichni ti zemřeli kdysi jen pro ni,
před její krutostí každý se chvěl.


U cesty na stromech mrtvoly visí,
starých i mladých mužů i žen,
krásnou tvář zdobí jen úsměv ten krysí,
a já mám přání zemřít už jen.


Ty orgie s ďáblem dál nemůžu snést,
proto teď s provazem na židli stojím,
do říše smrti nechám se vést,
ať není tam ona... Jen toho se bojím.