Únava

Denodenně znaven kráčím
a pořád nevím kam,
to břímě s sebou vláčím,
že pořád jsem jen sám.

Ruce sedřené do krve,
a rozbolavěná záda,
šťastný budu teprve,
až najde se ta pravá.

Už přestávám doufat,
že nějaká se objeví,
spíš začínám si zoufat,
že mé zlo se projeví.

Už přestávám mít sílu,
pořád se jen snažit,
už ztrácím i svou víru,
když chci jen své rty svlažit.

Věčně jsem ten bez šance,
pořád jen pan marný,
jsem snad duchem seance,
či nechutně slavný?

Odpovědi nenacházím,
ani ve svém srdci,
z boje snadno neodcházím,
tak co je špatně kruci?

Třeba když nůž uchopím,
a bílé světlo spatřím,
potom možná pochopím,
že sem vlastně nepatřím.