StrastiPlnáCestaPoznáníSebe

Zase se ptáš, co bude zítra, 

bílý stín a nebo černý mrak 

kdo dal právo vrahům brát

beze jmenná jména co civí,

jako pouhý němý svěděk

z prázdných a dlouhých hřbitovních vrat.

Zase se ptáš proč ta chuť oceli v ústech

pach krve se pojí s touhou

jako by odevzdání se a pokora nebyly dost

jako by plamen mizející z očí nestačil.

Dávám se, nechceš brát 

ptáš se a nechci odpovídat na věci Ti známé

nechci aby jsi věděla, že bolí i sen.

Jako bosý na rozpáleném písku, tančící v tichu

a Ty jako mandragora v nekonečných tónech hříchu

pojí nás dotek a rozděluje věčnost

prach

sen

už nechci jít dál, chci zůstat.