Kronika I.

A když nešťastníkovo již mrtvolné tělo jiskřivým potem slzavělo,
a když i poslední pulzující tepna rozevřela mu tělo,
a když i vzduch se začal dusit, přesycen bolestí,
ozval se hlas, že je třeba ho odnésti.

Uchopiv ubožákovy paže vláčel jsem se v bažiny,
kde naposled pohlédnul jsem v tvář smířenou a bez viny,
kde poprvé můj mladičký žal spatřil orgán, který spal,
a já se bál a já vinil jsem Boha, že mi lhal.

Tíživým pohybem mrtvola dopadla do chlemtající louže
a já jak v mučivém snu, chvěje se a souže,
upírám zrak v dálavy tohoto smutného dne,
az dokud má krev nezačne vřít, každý sval se pne.

Přemýšlím, zda vrhnout se v tu tlející hrobku hnisu.
Budou mě hledat, poznají mě dle znetvořených rysů?
Umírám tu a nemám času na velké váhání.
Co naplat - Já stejně tušil, že tohle řemeslo něčím zavání.