Zavrhnutí

Hanba a ostuda jak tahle nestvůra,
Ostuda veliká, jak sežrala poutníka,
Bojoval bojoval, ale pomoc nevolal.
Když zlomil si rýč, vytáhl bič.
Když ztratil i ten, pak políbil zem.
Modlil se potichu, ke svému zániku.
Jenom tak ležel a čas kolem běžel.
Vítr tu foukal, tiše si broukal.
Slunce svítí, a tu roste kvítí.
Bůh všechno vidí, trochu se stydí.
Nenašel odvahu k včasnému zásahu,
Nechť ruko osudu, Přidej ho do sudu.
Supové krouží, duše se souží.
Vylétly vrány, ze ztemělé, brány.
Kostky se otočí, s člověkem zatočí.
Náhoda rozhodne, jak chudák dopadne.
Bolí ho bolí, srdce se drolí.
Špatně to vypadá, když slunce zapadá.
Trpí tu zase, v tom hrozném čase.
Prosí ho znovu, v strašlivém skonu
Nikdo nic neslyší, v tajemném zátiší.
Bolest už odchází, ke smrti přichází.
Zbavený života, jímá ho prázdnota.
Peklo ho vítá, trýzeň jen skýtá.
Převozník připlouvá, poutník se omlouvá
Sliby naň neplatí, říká ať zaplatí.
Ďábel ho zavrhá, prý časem nemrhá.
A porta inferi slyší v dál zvony.
Jde přímo po hlase, v prohraném zápase.
Nahoru stoupá a znovu jen doufá.
Nad lesy nad mraky, nad všechny zázraky.
S poslední mílí, je v nebeském cíli.
Znaven a vyčerpán, k soudu je předvolán.
Bůh na trůnu sedí, smutně naň hledí.
Od smradu a síry, byť plný víry.
Srazil ho dolů, pod koruny stromů.
zas slunce svítí, zas roste tu kvítí.
Je to furt dokola.
Jen duše má, pomoc už nevolá.