Naříkání nocí

Bylo krátce po setmění

když svíčky unavené

za okny jinovatkou popsané

psaly poslední chvíle

básníkům vlkům děsu

oddaní myšlenkám

nořící se do hlubin utrpení, zmaru

nic neříkajícího šepotu

krvácení múzy

pavučiny mechem svázané

nedokázaly zabránit

probouzející se nicotě

slábnoucí mysli zaslechly

skřípání nad střechami

krákorání morových ptáků

to havrani s vránami kroužili

nad propastí lidského utrpení

úděl černých, popelavých ptáků

létat v hejnu očí, to oni toužili

uvidět krvácející tepny

hnisajících, pohřbených mrtvol

kdesi pod vysokými skalisky hor

s pozůstalými

oděnými do smutečních hávů

nedaleké

chladné řeky naříkaly

hrdla opilých duší v lesích

tichu naslouchala

ta hrdla bolesti

ve změti křiku, lítosti

prohlubujících se jezer

jejich smýšlení nikdy nekončí

ponuré mlhy hlasité

zdi starých krčem obepínají

když nenávist ve víně

naznak plave,

nešťastné pohledy

jak předčasná rosa

rozházená na loukách

od domu k domu

smuteční temnota chodí

ostří tikajících hodin

v ozvěnách se ztrácí

šťastné kapky slov

před půlnocí zamilovaných