Mlžný hvozd

Z podzimních peřin z listoví
jak ostré hřeby trčí jehličí;
z ostružin koruna i trnité okovy;
kdo bez dechu, nekřičí

Dusot koní divokých tě děsí z temnot hvozdu,

neslyšíš větru šum, potoky či zpěv drozdů

Tobě vstříc povstává z oparu tiše

démon, hubitel z podsvětní říše

A z astrálu zběsilé ty skřeky
ve snu provázet budou tě věky;

rád by ses opět z vězení stromů

dostal pryč, utekl, schoval se domů

Zatím však mysl tvá plní se vizí
jak meč tě probodá a duše tvá mizí

...

Jak růže květ uvadáš,

tvé tělo se třese.

Pomalu ze sna procitáš

a budíš se v mlze v lese...