Bílý popel

Šel jsem spát,
upadl do hlubokého spánku
pak přišel nezvaný sen.

Šel sem krajinou,
všude mlžný opar, kouř a dým,
všude plno zkázy, trosek,
a stromů bez větví.

Proč je ta krajina tak zničená,
přitom známá mi připadá.

Pak jak bych slyšel cizí hlas,
řekl mi zcela bez příkras:
To je krajina tvé duše.

Ta zkáza je z tvých válek,
když sis něco přál a chtěl,
bojoval až do rozedraní těl.

Když jsi bojoval o lásku,
spustil jsi tu nejhorší válku.

Jsou přání co život spálí,
ze všech přání, vzpomínek,
nezbude ani kamínek,
jen bílý popel.

Z čeho myslíš, že je Měsíc,
bratr lidských citů,
tolik jich už bylo,
tolik už jich promarněno.

Až teď všímám si,
že cosi lehkého se snáší,
nastavuji dlaň a zřím,
to je ten bílý popel,
z mých přání, vzpomínek.

A slyším brzy:
Ta rosa co vidíš, jsou tvé slzy,
a bude jich ještě dost,
aby jsi znal jen lhostejnost.

Je třeba aby jsi trpěl,
ze snů a přání nic neměl,
aby jiní byli šťastní,
mohli se smát a bavit,
ty za vše musíš platit.

Ptám se taky: Kde je slunce,
modrá obloha a bílé mraky,
v mojí krajině přál bych si je,
proč tu nejsou taky.

Hezké dny a slunce,
tohle k tobě nezavítá,
tahle krása,
bude ti navždy skrytá.

Tvůj úděl není štěstí,
jsi určen k tomu,
stále upadat, snažit se vstát,
jiné podpírat,
nic za to nečekat.

Chceš zažít radost,
přál by jsi si dotek lásky?

Ty ne, ty to nesmíš nikdy zažít,
ač se budeš sebevíc snažit,
o to už se postarám,
aby jsi byl stále sám.

Pak, jak bych slyšel smích,
jež zněl tónem zlověstným,
spíš výsměch,
z kterého jde strach.

Ten strach mě probudil,
prsty sem dlaně pohladil,
bílý popel na nich byl...