Noc jen s prázdnými důlky po hvězdách

Rozbitým oknem vniká chlad do domu,
kde ležím na zemi - zmožen již pitím,
snažím se odvrátit živelnou pohromu,
kterou já nazývám svým vlastním žitím.


Krev stéká ze svícnů, podobna mědi,
kdos šeptá requiem po oknech z temných ran.
Kdo řekl že čímsi se má absinth ředit?
Zní domem akordy řezané do varhan.


Zní domem akordy zpod dveří do tmy ven,
smrtící děs to vlévá mi do žil,
čemu však můžu být ještě vystaven?
Nejhorší bylo by snad kdybych přežil.


Zvedám se ze země, již sahám po klice,
hrůza má za radost rychle se mění,
po čem než po smrti mám toužit nejvíce?
Jsou dveře dokořán, nikdo tam není.