Pronásledován

Pomalu jdu lesem, užívám klidu.
Najednou slyším zvuky, však po nikom vidu.
Ticho… snad se mi to zdálo.
Vím, že sám sobě lžu, bojím se, a ne málo.

Jdu dále cestou, s pocitem špatným.
Pocitem že nejsem zde sám, jdu krokem kvapným.
Už jen pár metrů, pouze pár chvil.
Přeji si jedno, kéž bych jinde byl.

Otáčím se vlevo vpravo, najednou nikde nic.
Ani živáček, chce se mi řvát z plných plic.
Jdu dále cestou, pomalu se stmívá.
Už nevidím na krok, jak to v noci bývá.

Slyším vytí vlčí, tep divoce stoupá.
Všude siluety postav, snad jen představivost hloupá.
Někdo nebo něco je tu se mnou, slyším praskat listí.
Tisknu kříž na krku, nechť mě víra jistí.

Něco se ke mně blíží, nevím co dělat mám.
Hledám spásu všude, hledám nějaký plán.
Ruce dám si do kapes, v nichž baterku cítím.
Vytáhnu ji ven, na cestu radši si svítím.

Kráčím stinnou pěšinou, najednou vidím chatku.
Čím jsem k ní blíž, tím víc je kolem mne zmatku.
Už k ní rychle běžím, otáčím klikou prudce doprava.
Zabouchnu za sebou dveře, přede mnou tyčí se temná postava…