Opětovný ráj

Už jsem dlouho nenapsal,

nějaké hnusácké básně.

Do práce jsem se zabral,

vytvářel jsem krvavé lázně.

Každý den jeden pacient,

který chtěl hned opustit svět.

Byla to jedna velká mánie,

denně jich přišlo nejméně pět.

Dalo mi to celkem hodně,

vstával jsem kvůli tomu v devět.

Tenhle job je dneska v módě,

stal se ze mě řezník, á la medvěd.

Trhal jsem lidem tělo,

bylo jedno jakou část.

Pokaždé se mi chtělo,

já tlačenku stihnul spást.

Jednou přišel náhlý zlom,

seknul jsem s tou prací.

Byl to průser jako hrom,

doteď ještě z toho zvracím.

Přišla totiž má ségra,

že to chce prý skončit.

Zas její další migréna,

se světem jde se rozloučit.

Se slzou na tváři,

dohodl jsem podmínky.

Plamínkem chtěla ozářit

a hodit do odpadní jímky.

Tak jsem ji polil benzínem

a škrtl jednou sirkou,

slzičky se ségrou roníme,

já loučil se s mojí Mirkou.

A tak tu teď píšu slova,

mé poslední souvětí,

nehodlám to opakovat znova,

za mou ségrou do záhrobí odletím.