Duše

Na okno kapky buší.
Já tuším,
že přijdu o duši.
Tak se sluší,
nabít si kuši.
Déšť mě zasmuší.
Na sebe bič jsem si ušil.
Teď slzy suším.
Kdo mohl tušit,
Že pravda retuší,
ztratila uši.
A teď mě vydřiduši,
beze slov ubezduší.

Tu ticho rozruší,
smrt co zabuší.
Copak se sluší?
Že nemá ani nůši?
Co ke kose přísluší.
Srdce se mi rozbuší
teď mám přijít o duši.
Cítím to v ovzduší,
asi jsme slaboši,
co strach vždycky ohluší.
Tu myšlenky přehluší,
ta co přátelí se s Venuší.
Zachraň mě Artuši.
Vždyť přežil jsem Libuši,
už mě žádná nevzruší.

No bude jednoduší,
když osud nenaruším,
přísahu neporuším.
"Nářky mě nerozruší,
mé dílo nepřeruší"
Tak myšlenky mé přehluší,
slova co smrtka odtuší.
Bere mi kuši,
nasledně duši.
A tak bez duší,
upadám do růží,
na křídlech moruších,
vzlétám do ovzduší.

Ani ty netušíš,
kdy život se přeruší.