Zemřel pan otec

​Zemřel pan otec, do hrobu dán
sešli se všichni z okolí
zanechal chalupu a pole lán
na hrob mu nyní mrholí.

Siroty zůstaly stejně jak žena
smutek jim v duši zavanul
usedl prach a spadla pěna
oheň ve svíci zaplanul.

Sešli se všichni u jejich stolu
semkli své ruce do kruhu
propadli smutku a jejich bolu
očima těkajíc po Bohu.

Zůstali sami bez vůdce stáda
zůstali sami u domu
do jejich duší co si se vkrádá
a jejich láska je v hrobu.

Najednou poryv uhasil svíčku
všichni jsou nyní kamenný
sedí tam tiše jen při měsíčku
jako by byli zmámený.

Ozval se hrom, byl vidět blesk
za okny co si se hnulo
nejdříve ticho, pak zase třesk
skrz okno co si tam vplulo.

Všichni jsou strachem bez sebe
smrt snad je tolik nevyděsí
chlad kolem nich zazebe
srdce jak tornádo běsní.

Náhle se z mlhy stal obrys
siluetou snad to byl otec
kdosi tu zakřičel zmiz
však nebyl to ještě konec.


Chraplavým hlasem řekl
že chce mít navěky klid
pak klobouk svůj smekl
povadnul měsíční svit.

Nechte už toho lkaní
nechte už modliteb svých
člověku modlitby brání
jen v klidu odejít.

Zamrzly úsměvy na rtech
těla byla jak zmrazená
a po oblečených zádech
ruka smrti je hladila.

Měsíc se zahalil mraky
přelud už zmizel v dáli
a nad těmi lidskými vraky
strnulí lidé se báli.

Ticho je jako tíha
která tu padla na ně
tahle ta smrtelná síla
zpotila těla i dlaně.

Slunce se probouzí do nového dne
rozčísne tmu jak samuraj mečem
větvička stromu větrem se hne
v dálce je slyšet křepčení slečen.

Nový den odvrací temnotu světa
odvrací náruč škaredé smrti
lépe je žíti z krásného světla
než ve tmě s modlitbou bdíti.