Válka andělů

Obloha krví zrudla,
neznámá stvoření z ní padla.
Jejich těla zmrzačena byla,
některá již dávno hnila.

Cáry masa i střev z nich čněly,
zabodnuté meče a zlomená kopí v nich zely.
A tam nahoře na nebi zrudlém,
bily se bytosti v boji krutém.

Krví se zalila země i nebe,
nevynechalo by to ani tebe.
Třeskot mečů křivý tváře,
vše zalévá plamenů záře.

To andělé jsou ty bytosti zvláštní,
nyní sžíráni nezměrnou záští.
Dvě armády teď proti sobě jdou,
jejich vojáci archanděly jsou.

Zmírají jedinci i celé pluky,
odevšat znějí bojové zvuky.
Křik, nářek mezi zkrvavenými těly,
všech těch co smůlu měli.

Jsou zranění a krvácí,
svou krev po litrech vytrácí.
Temné to období, temná to doba,
po hrdinských skutcích volá.

Plamenné meče, dýky, kopí,
nepřítel se již v krvi topí.
Nelítostná anděla je tvář,
jakoby zapomněl, že má svatozář.

Břich protne zbraň z ocele chladné,
aby další rozšířil řady padlé.
Krev už stéká po čepeli i ruce,
a znovu tentokrát prudce.

Meč prorazí brnění jeho,
a opakovaně poškodí tělo.
Tělo anděla sličného,
a přeci tak pyšného.

Těžké to období, těžký to čas,
nikdo neslyší naříkajících hlas.
Sténají a o milost volají,
nikdo je nevnímá, jen do nich kopají.

Dále se andělé bijí,
někteří již z toho šílí.
Bitva dlouhá a krutá,
životy nebeskými mrhá.

Armáda vzbouřenců svatozář zahodila
naposled k bohu se pomodlila.
Již neslyší jeho hlas,
již nezmění to nikdo z nás.

Padlí andělé k jinému vzhlíží,
k tomu již bohem je ztěží.
Jejich znakem jsou rohy,
v kopyta se změnily jejich nohy.

Archanděl Gabriel první armády vůdce,
jeho sokem Asbeel jest.
Nikdy se nesejdou k mírové schůzce,
všichni jdou bojovat za svou čest.

Utichli bubny i válečné rohy,
nyní se rozezní mírové zvony.
V kalužích krve leží,
ti, kteří vstanou stěží.
Jejich duše opustila těla tyto,
mnohým je to neskonale líto.

A přeci jednou nastal konec,
v dáli se ozývá vítězný zvonec.
A ozývají se další zvony,
poražení na kolena padly.

Jedna armáda tu druhou ničí,
nad tou kde se tyčí,
bílá vlajka pokory,
zářící na hony.

Vidí ji i generál,
Jeden z těch co na zvony hrál.

Teď poražené čeká trest,
v prachu se válí jejich čest.
Poražení klopí k zemi svoje zraky,
již nikdy nemají spatřit mraky.
Jejich trest bude krutý,
veškerou naději hubí.

Postava v černém temně se chmuří,
pod maskou pokory tiše zuří.
Jeho jméno proklínáno bude mnohé věky,
již nebude patřit mezi hrdé reky.

A přišel soudce nejvyšší,
Ten, jež rebely poníží.
A temné zrádce ztrestá,
vyžene je z oblačného města.

Jeho moc je nezměrná,
a svatozář nádherná.
Odsoudí teď onu chásku,
těch jež okusili lásku.

A při pohledu na život tlející,
hlas zlostí se mu chvějící,
a s obličejem plným odporu pobledlým
mluvil hlasem jasným a zřetelným:

„Všichni ti, jež propadly zlu,
nyní okusí věčnou tmu.
Uvrženi budou pod zemi pevnou,
jejich duše stanou se temnou.

Již nyní v ní mají jen zlost,
nedovolím, aby dál rostla jejich moc.
Stvořím jim žalář pravý,
tam kde plameny si hrají.

Budou mít jen oheň a síru,
tam nenajdou žádnou víru.
Ale stále je to trest malý,
i když mysl mi halí,
Oblak spravedlivé zlosti.
přidám jim tam zabitých kosti.
Ať stále vědí,
zač tam sedí.“

A pak dodal tichým hlasem,
při pohledu nad zkrvaveným masem.
„Slunce už nikdy nespatří znova,
to bude jejich největší pohroma.“

Ti, jež prohráli válku svou,
za pánem svým pekelným jdou.
Jak on i oni svrženi byli,
teď už nemají naději, nemají síly.

Ten, který vzpouru vedl,
ten, jež anděly svedl.
Sedí teď na sirnatém trůně,
jež pohřben je hluboko v půdě.