POLIBEK SMRTI

Průhledná jak sklo ta dívka byla.

V mlze těžké, z vlaku vystoupila.

Krokem tichým, smutnou alejí.

Vlak se rozjel po slepé koleji.


Vstříc ke mně, za rachotu ticha.

Slyším jeji pohyb, těžce dýchá.

Husí kůži mám, i pot ledový.

Copak jen bude chtít, kdo mi odpoví?


Tu můra smrtihlav se kolem svíce mihla.

Ze tmy prudce vyletěla, plamenu se vyhla.

Dívka sněhobílá, černé rety nastavila.

Přímo přede mnou se ta bytost zastavila.


Co žádáš dívko, k smrti záhadná?

"Polibek jen", zní žádost proradná.

Tys ta smrt? Ještě můj čas nepřišel.

Silu máš, kotouč slunce nevyšel.


Polibek žádáš dívko z noci, neustále.

Pomoc však přichází od nebeského krále.

Anděl oděn v zbroji celé ohnivé.

Vzal její šanci, dívce, z noci zlobivé.