Balada o opilém psovi

Baryk, to je drsnej pes,
namazal se dosti kdes,
teď se motá jako motouz,
je možné, že právě uklouz´.

Hodil sebou do kaluže,
ba zdálo se mu dokonce, že
kaluž divně páchne
- přesto si však dáchne.

Proč byl Baryk opilý?
To kdybychom věděli!
Asi spolkl shnilou hrušku,
kvasící již zřejmě trošku.

Když se Baryk vzbudil v louži,
mozek mu již opět sloužil
k rozpoznání hnoje,
jeho noční sloje.

Hupsnul hbitě do rybníka,
kousla ho však dravá štika
a ta, v zajetí alkoholu,
nepustila ho nahoru.

Rybář chytil obří štiku,
marně volaje: ,,Baryku!
Kde se, k čertu, touláš!?
Bude z tebe guláš!"

V tlustém štičím těle
zavrčel pes vřele
a za chvíli už ve zlosti
rozdrápal jí vnitřnosti.

Tuhle játro, tamhle srdce
válelo se na pasece,
všude krev, zde tepna, žíla,
to štika dlouho nežila.

A pes se vrhl ke starouši
radostí a - na mou duši -
nevšiml si ale hrotu
rybářova maxiprutu...

Nakonec - tak přeci
pekl se pes v peci,
guláš se však spálil krutě
a majitel se vožral dutě a šel na kutě.

Již nevzbudil se tenhle chlap,
tequila má vostrej dráp.
Aniž by to čekal, s bolem
otrávil se methanolem...