Oběšenec

Zatuchlý pach masa v rozkladu,

pach linoucí se z poza stromu,

přilákal hejno hladových krkavců.

Nebožtík houpající se ve vzduchu,

přivázán k větvi stromu,

vlaje v sychravém větru.

Dle stádia rozkladu,

odhaduji že se houpe

půl druhého týdne.

Těžký pach smrti snídani mi vrací,

jak okolo těla procházím.

 

Co se zde jen odehrálo ?

Ptám se sám sebe se značným zděšením.

Kdo mohl udělat něco tak krutého ?

Proběhlo mou myslí..

 

Pod nebožtíkem na houpačce

v kaluži zaschlé krve,

oděné ve lněné zástěrce

a násilně natrhlé sukénce,

leží ubohé děvče.

Modré oči, které jí svítí v posmrtné tváři,

přihlíželi oné tragédii.

Zbídačené její tělo, s dirkou v temeni,

leží bezvládně na zemi.

 

Nebesa nad touto událostí

zatažená, plná rozesmutnění,

spustila svůj pláč v podzimní krajinu.

V chřadnoucí smutnou krajinu.

 

Se značným strachem a zaujetím

přistupuji ke stromu,

toužeje odhalit této tragédie příčinu.

Začínám s ohledáním.

Jako první si prohlížím

děvče se skulinkou v temeni,

nejspíš stopa po kameni,

kterým jí, nebohou ženštinu, utloukli.

Nyní se můj pohled soustředí

na její násilně natrhlou sukni.

 

Sukénka natrhlá, prosvítá jí zadnička

kyprá jako nebesa.

Pod zadničkou vidím i něco jiného,

důkaz činu odporného.

 

(Odporného činu duše choré,

co nikdy nenajde sobě milé.)

 

Pohledem jsem přejel na nebožtíka.

Tvář je příčným řezem zohavená.

Po odkrytí kápě zaskočila mě hrůza,

hlava tělo opustila.

Dopadla pod nebožtíka, tváří vzhůru,

ze snů ji již nikdy nedostanu.

Po celém těle vyryté kříže,

jednalo se tedy nejspíš o kacíře

 

Kvůli hloupé víře, 

tak prázdné a zbytečné,

zemřeli dva ubozí lidé..