Čekám...

Na starém osamělém nádraží sám sedím.
Do stropu, z nudy, z rozmaru jen tak hledím.
Už je noc. Tma. Je to velmi temná noc.
Za chvíli odbije půlnoc. Co je moc, to je moc!
Mizím. Jdu pryč. Odcházím z tohoto místa.
Hodiny se nedělo nic. Vlak se asi přijet nechystá...
Mám ale jeden problém. Jsem na samém světa kraji.
V okolí jen lesy, luhy a močály, nic jiného se tu nedá najít.
V téměř rozpadlé nádražní budově není výpravčí ani,
jediná žárovka sotva svítí, jízdní řády nejsou k mání.
Vlak nepřijede, jen jediná věc může se nabízet.
Utéct proběhnout lesem a někam do civilizace zmizet,
přes ten ohromný les, temný jak duše ďáblova.
Chladný jak mráz. Tajemný jak barevná zahrada snová.
Jak vbíhám do toho hvozdu, tak z dálky slyším vlaku zvuk.
Přeci přijel! Avšak překvapením nevydal jsem ani muk.
Zpět na nádraží běžel jsem. Vyvinul jsem nejvyšší možnou rychlost.
Ujel mi. O deset vteřin. Rozhořčení. Smutek. Zlost.
Do té potemnělé čekárny zase jsem si sednout šel.
Toto se mi nestalo jednou. Stalo se to už čtyřtisíckrát. Příště bych déle počkat měl?
Třeba tohle proklaté nádraží mohu opustit. Třeba to půjde, když nebudu se snažit utéct zpět.
A proč nestárnu?? A proč se pokaždé vrátím? Už celých sto let!