Somnum extererri

Zmítám se v posteli
spoután jsem řetězy.
Jak ďas by mě měl ve své moci.

Řinkot železa rozléhá se prázdnem.
Noc střídá se se dnem.

Propadám můře.
Vracím se zpět do tajemného světa.
Vše je v mlze,
vše zahalila temnota.

Záhadné nelidské hlasy v dáli zní,
promlouvají ke mně.
Nade mnou cosi visí,
stéká na mě tekutina,
cítím jak kapky na mě dopadají,
táhle po mé tváři stékají.

Náhle z mlhy kolem dveří
vchází postavy se zahalenou tváří,
oděné v tmavých kápích.
Tiše něco šeptají.

Nemohu křičet, nijak se bránit.
Zkouším z vypětí sil nějak se uvolnit.
Ležím nehybně, pod jakousi zlou mocí.
Panika mou mysl lačně moří.

Stojí nehybně, jako když se mniši modlí.
U toho neslyšně modlitbu pronáší.

Náhle záblesk, pochodně vzplály,
postavy ke mně ruce vztáhly.
Nyní je se mnou jistě konec,
neb spatřil jsem blyštivý jílec.
Jílec dlouhé, tenké dýky.

(Prostřední postava vytáhla dýku z pouzdra)

Služebnice ďábla započali
svou obětní službu-rituál smrti.
Čepel můj šat trhá,
knoflík jeden za druhým k zemi padá.
Poté kněžka temná
mé tělo odhalila.

Vyděšený vše sleduji
se zalepenými ústy.
Bez jediného slova, jediné slabiky,
pod vlivem jakési paralýzy.

Chladný pot stéká proudem,
vpíjí se do postele.
Proužek tmavé, rudé krve,
řine se z hrudi kvapem.

Dýka boří se do mého těla,
nesnesitelnou bolestí doprovázena.
Několik chvil a cítím,
jak tělo své opouštím..

Povedlo se, hlas se v prázdnu rozléhá,
dokázal jsem to, jsem vzhůru,
má mysl jásá,
zahnal jsem noční můru..

(Posledních pár hrůzyplných myšlenek
věnovaných tomu, čeho jsem byl svědkem..)

V myšlence nyní vidím jasně,
mého vraha líc, její modré oči,
které v mihotavém pochodní světle plály.