Stíny

Vem černou pastelku a namaluj svou duši,
namaluj ji perem, černou tuší.
Namaluj ji krví svého srdce,
černě jako zimní noce...
A večer, až tě přikryju,
řekneš: "Zítra je pondělí, zítra se zabiju."
A padne víko křížem nahoru.
Chtěls pod hlínu, pod desku z mramoru?
Stíny kolem budou bloudit
a po tobě stále loudit,
abys šel se s nimi ptát,
ptát se po světle a tmy se bát.
A ty půjdeš s tou šelestí
mezi tím prachem a bolestí.
Stíny nemaj' kosti, srdce
a s těmi budeš hledat Slunce.
Slunce pod zem nechodí,
tam tma smrti vévodí
a dál a dál se můžeš ptát,
proč nenechaj tě v klidu spát.
Chtěl jsi jen spát, v klidu snít...
A teď tady musíš hnít.
Nehledej cestu pro návrat,
smrt bere a nemusí si vybírat.
A ty jsi chtěl, v to pondělí.
Pak přišlo další a další za nedělí.
Je to dávno, co jsi vyřkl soud
a teď je z tebe pouhý bloud.
Věřil jsi v nebe, ráj a anděly,
a proto v tu neděli
vyřkl jsi tu hroznou větu.
Teď čel, jak chceš, mrtvému světu.
Není ti pomoci, tak nemodli se k bohu,
a nehledej východ v tajném rohu.
Podsvětí je bez koutů a bez konce.
Je plné stínů bez duše, je bez Slunce.
Z toho místa není únku,
v tom místě není zániku.
Jsi mrtvý, jsi jen stín,
tak smiř se s tím.
Tak smiř se s tím...