Stín muže

Sedím zde, 

ale myšlenkami jinde. 

Nic cítit nemůžu, 

své strápené duši už nepomůžu. 

 

Sedím na molu starém, 

v kraji dokonalém. 

Ticho jako v hrobě mě vítá, 

možná klid ke mně konečně zavítá. 

Ale dočkat se klidu pro mě je nemožné, 

s minulostí se totiž už nic nezmůže. 

 

Vlny do mola dokola naráží, 

pocity mé odráží. 

Odráží řev v mysli mé, 

chaosem pocitu posílené. 

 

Hluk v hlavě se nedá vydržet, 

už ani křik zadržet. 

"Co jsem to udělal, 

vždyť já sám jsem si tě od sebe odebral". 

 

Ústa dokola skandují. 

"Proč, proč, proč ". 

A má mysl. 

"Skoč, skoč, skoč". 

 

Stále křičím z plných plic, 

to je můj poslední nářek, 

pak už nic. 

 

Proč mám mít schopnost mluvit, 

když ten večer jsem se ti nemohl řádně omluvit? 

 

Proč jí mít,

když jsem se ti milostná poslední slova nepokusil říct? 

 

Proč mít schopnost poslouchat, 

když tobě jsem nemohl naslouchat? 

 

Proč mít schopnost vidět, 

když už na tebe nemůžu nikdy pohledět? 

 

Teď už jsem nic, 

k setkání s tebou jdu stříc. 

Zbavil jsem se jazyku,sluchu,očí 

jako dárek k našemu výročí. 

 

Konečně mě klid objímá 

Když jsem ti dokazal, 

že tvá smrť mě zajímá.