Hřbitovní svíce

U malého městečka, malý hřbitov byl.
Místní si ho hýčkali, pohodlí mrtvím mysleli.
U brány malého hřbitova, hořela velká svíce.

Za troubení rohu tuřího,
na márách nesli lovčího.
Velký průvod lovec měl, nikdo přijít nezapomněl.
Rakev uložili do hrobu, pěkně až dospodu.
Zasypali hlínou, na vrch něco hezčího.

Když pak průvod odešel, a hrob byl zasypán,
hřbitovní svíce sálá více a mrtví byl dotázán:
"Cos za života svého, vykonals dobrého?"

Já celý život lovil jsem.
Zvířatům pomáhal, i je zabíjel.
Jednou jsem však skolil bílou laň.
Jakou za to zaplatit mám daň?

Svíce temná, hoří jasným plamenem, soud již zná.
Svůj život jsi prožíval, děti světu dal.
Zabíjel jsi, pomáhal. Zabils matku, koloucha měla.
Tvým trestem bude osud těla, prozření.
V novém životě ženy, bez ruky stvořený.

“Poena fatum corporis”

A další den se chystá velká sláva,
honosný pohřeb našeho pána.
Smutečním průvodem město bylo celé.
Nepřijdeš? Neuroníš slzu za našeho pána?
Skončíš v cele.

Když rakev do hrobu ukládali,
honosným zpěvem, radostně tancovali.
Rakev pěkně dospodu. Zasypat, a domů jdu.
A lidi se pak nažrali, na hrob pána nachcali.

Teď již v tichu hluboké noci,
temná svíce sálá silou moci.
"Cos za života svého, vykonals dobrého?"
Mrtví pán byl dotázán, na vyšší soud odkázán.

Dobrého pro sebe já vykonal moc.
Majetky, statky, peníze, nejde nashromáždit vše za jednu noc.
Muži, ženy, děti, co stáli mne v cestě, já pošpinil, pošlapal, oloupil.
Jeden mord však přiznat musím, já rodinu svou potupil.
Temnou lstí, špinavou zradou, kvůli moci a mé vládě,
já nechal své bratry a syny vsadit v kládě.
Umírali pomalu,
prosili mnoho dní, smilování na dně kanálu.

Svíce jasná, hoří temným plamenem, soud již zná.
Svůj život jsi prožíval podle svých pravidel.
Bohatstvím a přepychem obklopen, na druhé nehleděl.
Kvůli své moci, zradils krev rodiny v temné noci.
Tvým trestem budiž osud mysli, napravení.
V novém životě muže, který mužem být nemůže. Fyzické tělo, nevědomí.

“Poena fatum mentis”

Dva dny po pohřbu pána,
ticho a klid na hřbitově z rána.
Oslem na kárce přivezen,
místní chudák o rozum ochuzen.

Když mrtvé tělo chudáka do hrobu svalili,
jen rodiče tiše truchlili.
Matka a otec.
Mělký hrob hlínou zasypali, na vrch květiny položili.
Spi sladce synu náš, ať věčný klid máš.

Ještě, než slunce zapadlo, světlo svíce dopadlo.
"Cos za života svého, vykonals dobrého?"
Mrtví chudák neví jak, odpovídá hlasem, překvapen úžasem.
Vždyť byl němý, hluchý, hluchoněmý.
Já nevím, co dobrého vykonal jsem.
Matce pomáhal, otci dřevo nosil, zvířatům najíst všem.
Jo, to jednou když mladá Janka kolem běžela,
a za ní parta chasníků, myslím o pomoc volala, plakala.
Já jen jednu kládu shodil, dohnat pannu nedovolil.

Svíce jasná, hoří jasným plamenem, soud již zná.
Ty jsi ve svém nevědomí, učinil dobra i za jiný.
Tvým soudem a trestem budiž osud duše, povznesení.
V novém životě muže, zdravého a silného, kde chyby není.

“Poena fatum anima”

U malého městečka, malý hřbitov byl.
Místní si ho hýčkali, zarůst křovím nenechali.
U brány malého hřbitova, hořela velká svíce.
A jen místní věřili, že v smrti poznají více.