Živá oběť

Smutek, ticho, uznání.
Ty pocity jsou vzduchem.
Já došla k poznání.
Kameny jsou krásné, porostlé mechem.

Sedící na lodi,
vedle svého muže.
Já jsem ta, kdo ho doprovodí.
On už nežije, vůlí být nemůže.

Za studeného ticha,
a pocitu uznání,
shluk bojovníků dýchá.
Už je čas, Anděl smrti přichází.

Já muže svého – nenáviděla!
Byl jak tlusté prase, funěl, vzdychal.
Já muže svého – proklínala!
Vždy a vždycky, když mne píchal.

Já v puse, stále cítím jeho smrdící úd.
Já na těle, stále cítím jeho nafouklý jazyk.
Já znám dobře, jeho chlípný pud.
Čůrákem do zadku, co to de, a pak jemný dotyk.

„Prase chtivé chcíplo, ale proč musím i já?“

Jsou to zvyky, tradice.
Zemřeli Jarl, žena jeho milující,
doprovodí jej na cestě, k smrti vedoucí.
Bude obětována, to je tradice.

Anděl smrti, natahuje svou dlaň.
V gestu míru, pokory, má svou zbraň.
„Ctěná ženo našeho pána,
Na poslední cestu s ním, budeš vyslána.“

V mých očích tančí démoni,
má tvář má výraz jak oni.
Všichni kolem shromáždění,
ve tvářích výraz úcty a uznání.

Opovržení, znamení, pochopení.

Anděl smrti, pokyne mi.
Já klekám zády k ní.
Pohlazení po vlasech,
tichý šepot, úsměv na rtech.
Já hlavu svou teď zakláním,
duši svou snad, tělo již nezachráním.
Ostří jako chladný dotyk,
cítím krev, sladkou svou, zvyk.

Šepot je již písní,
Temnota mne obklopuje.
Není to snad námět k písni?
Mrtvé chlípné prase co hnije,
a podřízlé podsvinče,
co chtělo žít a nežije.