Tortura

Tma, ticho, vlhko, zima.
Tma je neprostupnou temnotou.
Není nic vidět, napuchlýma očima.
Není nic slyšet, mrtvolnou hluchotou.

Není již žádná naděje
na žití.
Zůstává snad naděje
na nebe vzetí?

Rána, pomalý ohlušující skřípavý hluk.
Je toto snad již z pekla zvuk?

„Pojď kacíři, výslech pokračuje.“
Okovy odemčeny.
Dvě statné postavy chudáka vlečou,
Ke svaté tortuře, k pravdě vedou.

Temnými chodbami,
za nářku hříšníků.
Mučírna s lebkami,
mrtvých bídníků.

Hle, tu svatý skřipec stojí.
Ten nám vyjeví pravdu tvojí.

Přivažte kacíře
na skřipec pevně.
Ať ve svaté víře,
řekne, s kým obcoval zjevně.

Kat otočí vratidlem.
Jednou, dvakrát, pětkrát.
Chudákovi údy, vykloubení je pravidlem.
„Tak jak to bylo? Chceš se kát?“

Já obcoval s kozlem, do jeho řitě,
a Rozina křičela „chci tě“.
Orgie čarodějné, ženské lůno otevřené.
Já chtíčem svým nešetřil,
kozla, ženu, matku, dceru, neušetřil.

Bolest je klíčem, utrpení cestou.
Bezvědomí světlem, bdění nocí celou.

Polijte kacíře,
vědrem vody.
Probuďte kacíře,
další metody.

Uvolněte nohy, nasaďte boty.
Chudák k sobě přichází.
„Pořádně utáhněte, ať cítí hroty.“
Chudák, na skřipci natažen, španělskou botou utažen.

„Kdo všechno tedy s Tebou byl?
Kdo smilnil, oplzlostmi nešetřil?
Jmenuj, jména, jména, jména.“
Chudák hlavu zdvihá, se zbytkem sil říká:

„Tak Apolena, Rozina a Helena.
A kozel, a čarodějka, a ďábel sám!“
Inkvizitor spokojen, pravda byla zjevena.
Chudák dýchá, žije. Ví, co to znamená.

Tma, ticho, vlhko, zima.
Temnota je hlubší a hlubší.
Vědomí chudáka opouští, on neměl syna.
Temnota pekla je nejhlubší.

Není již žádná naděje na spásu.
Zůstává jediná naděje,
hledět na Ďáblovu krásu.