Viděl jsem oči

Viděl jsem oči – plné jehel, plné trhlin –

praskaly mi v lebce, jako ticho když tká ji.

Viděl jsem stěny, jak mě berou do svých pilin;

jejich smích? Rezavý drát, co srdce mi krájí.

Kdo jsi? Já? Kdo jsem já? Jsem stín v záhybu rohu –

ne, jsem hlas – hlas, co žere hlas – co žere mě? Hlas!

Šepot? Je to šepot! Hledá mě, křičí ---já nemohu ---

v každém kroku slyším hák. V každém kroku – krev, třas.

Oči, oči! Dívají se – tam! Teď! Mě dusí!

Jsem svázaný svým dechem – je můj, nebo jejich?

V rohu se směje mlha. A mlha mít musí

nehty jak břitvy – žebra mi hnízdí v závějích

prachu, popela. Mlha – směje se! Smích ryzí!

Má kůže puká, praská, a mé maso se rdělo.

Vidím svá žebra – nejsou má! Ta jsou cizí!

Co tu děláš, tělo? Proč jsi tu? Co jsi – tělo?

Jsi prach a popel, nic! Oči lámou mě, drtí.

Slyšíš? Praskají! Ticho? Ne. Ne! Zdi zpívají!

Je to hudba? Křik. Každý tón mi klouby škrtí, 

a má hlava puká, a oči se dívají.

A ty? Kde jsi ty? – Jsem tady. Tam jsem. Jsem nikde!

Mlha má obličej – můj? – Ne! Ticho slyší – smích!

Viděl jsem se. Neviděl. Přestaň! Ticho přijde.

Ticho mě bodne. Do očích mých nalije mi líh.

A já křičím. Ticho slyší. Ticho mě pohltí.

Ticho slyší. Drát praskne, až ovinu se smrtí.

Tady není nic. A nic má tvar. Má ruce.

Nic mě hladí. Nic mě rdousí. Nic mě staví.

Jsem ty. Ty jsi já. A my – nejsme! Jsme jen v muce

hlasy, co šeptají v krvi. Hlasy, co nemluví.

Viděl jsem oči. Ticho - a viděl jsem žár.

Viděl jsem sebe. A viděl jsem ticho, jak krouží. ---

Hoří! Hoří strop! Hoří ticho! Hoří mi dar!

A já? Jsem popel, co ani zemřít si nezaslouží.