Vrána

Černá vrána,
Černá jako uhel,
Ostrý zobák jako špičky jehel,
Zarývá se do mršin.

Létá volně, nemá stres,
Létá přes ten temný les,
Temný les, s parožím jelen,
Její krákání smrt lidským uším.

Zpívá svou baladu,
Nemá už náladu,
Na lidi šílené,
Na zloduchy mizerné.

Už chce klid, a ne ten lid,
Ten národ co tak vyhnal ji,
Co nesnáší ji pro její vzhled.

A její dietu, se základem na smrti,
Její jídlo, co tak moc smrdí,
Tak nevolný byl její "volný" let.

Její stres se však zjevil,
Temnou postavou se projevil,
Která hovořila chraplavým hlasem,
A držela ji za ocasem;

"Ty můj ptáčku, ty už šílíš,
Takové vidiny už vidíš,
Slyšíš můj hlas, a to nevíš,
Že je to jen velká iluze,
Už děláš si ze mě deluze."

Pokračovala ve svém breptu,
Ve svém reptu, ve svém chraptu,
Nemělo to ani hlavu, ani patu.

"Ptáčku můj, copak nevidíš?
Jsi bezmocný jak malá myš,
Život není fér, kamaráde můj,
Někteří jí, druzí hledají
co spadne pod stůl.
Život není fér, je snad, ptáčku můj?
Když není stůl, není kůl,
Na kterém se drží život,
Těch bezmocných, co mají křivo,
To, že život jejich, ten je daný,
Bez splátek a bez poddaných,
Kteří se bouří, chtějí revoluci,
Kteří žijí v mukách a nemají psy.
Vždyť se říká, 'Pes, nejlepší přítel člověka,'
Ale není žádná řeka,
Která doopravdy končí, která někde stéká,
Z kraje světa, do hvězdy pravdy,
Která září jako slunce navždy.
Jsou tři věci, které dlouho neudržíš schovány,
Ty jsou, Slunce, Měsíc, hvězdy pravdy."

Vrána se lekla, pak kopla, klovla,
A zas byla ze stresu volná,
Za ní však ozval se křik;

"Ano, utíkej, ptáčku malý,
Aspoň to pro mě bude víc zábavy,
Mně neutečes, ptáčku můj,
Tvé slzy jednou naplní celou tůň,
O to se postarám, zatím buď zdravý!"

Ten smích ozval se zas,
Jak její hlas, chraplavý hlas,
A zmizel s ní i každý vlas.

A ta vrána se nedožila rána,
Její tělo samá rána,
Žádná krev už v ní nezbyla,
Její hlava... ta pozbyla.