Tiché děsy lesa

Jeden tichý les, a v něm hrozný děs,
les toť krásný jak z pohádky,
naopak děs, který jen chystá oprátky.
Tam žádná krása vidět není,
jen když vyjde světlo denní,
vše je pak v pořádku
a na nikoho si děs nechystá oprátku.

Les veliký plný ticha, maminka se synkem na procházce,
však tam v koutu někdo vzdychá,
pomalu zjišťují, že nejsou sami na té vycházce.
Synek vzdychání nevěří, však maminka uvěří,
ona ptá se, co se děje, místo vzdychání se to směje.
Synek ve strachu dá se na útěk,
maminka by potřebovala bohův vděk,
je už pozdě otočit se zády,
byli slyšet už jen dva pády.

Pod útesem dvě kaluže krve jsou,
v jedné leží švadlena, ve druhé růže s vínovou barvou svou,
všude jen ozvěna.
Růže s opadajícími lístky, které zahojí bolístky,
rostlina léčí, co se dá,
švadlena se znovu k životu odhodlá.