Brána

Kdo zná ta místa... ty chodby... staleté...
A kdo ví o těch časech, o tom, co je zakleté?
Jen někdo, kdo sní a tou pravou branou prochází...

Pak se vznáší nad tou podivností ...
A tančí když vítr zpívá
A možná i propastí toho bezčasí...
Kde chvíle již není ... pomíjivá...

Kde stíny zpívají,
kde ponuré tóny do veršů ukuté šeptají...
A Ty pak držíš je v zajetí... aaaaaah

Valčík – ty kroky do melodické magie vstávají s hudbou...
Vzájemně držíme se sebe,
Aaah, už se to děje!! Aaaaaaaah už to nastává.... aaaaaaaah!!!

Ta tíseň pálí jak peklo, rovněž jak láva – plazí se, prolévá, je žhavá...
její dech cítím uvnitř sebe...
Občas je černá jak obsidián... a její jazyk pálí... aaaaaah!!

Když světlo spolkne Mě na konci času,
Zůstanem společně navždy ve hvězdném prachu...

Tak, jak jsme byli předtím i teď,
Navěky spojení, jak tenkrát, jak i teď.

Jak jsme byli i předtím... a pak.. i teď.
Až nakonec v chladu ledu zmizí svět...