Poeta

Poeta šel do světa,
potkala ho nevěsta.
„Dej mi, člověče, dobrodinný,
svůj domek velký, rodinný.“
„Nedám ti já domeček,
ochcal mi ho chlapeček.“
„Co to bylo za debila?“
to nevěsta se podivila.
„Tož to já nevím,
dělal jsem, že nevidím.
On došel k rožku,
a Zvednul nožku.
Můj domeček ze sena
spadl jako polena.
Oj to byla rána,
až aj odletěla vrána
co na hlavě mi seděla
a do ucha mi prděla.
To je aspoň musika.
Četla’s někdy Pusíka?
Jak je krásně chlupatý.
Jak můj zadek hambatý.
Ach, dotknout se ho ručičkou,
tak já letím s šťávičkou.
Jsem to prase,
opět zase.
Co naděláš, krasotinko,
aj tobě ho tam šupnu malinko.
Jenom lehce na krajíček,
budeš jako krůpějiček,
šťávičky mé lahodné
…
což už je tu nevhodné. :-D
že