Ludva a Eman

Ludva, statný statkář byl,
velice rád světlé pivo pil,
ze všeho však nejvíce
měl rád svoje slepice.

Eman, starý podvodník,
rád lehával na slamník,
jeho láskou největší
byla polévka slepičí.

A tak jednou časně z rána
touha hnala toho pána,
potají a tichounce
pozorovat slepice.

Ludva nepřál této době,
ač spíš škodil jenom sobě.
Ve dne v noci na stráži stál,
o slípky se tuze bál.

Teď klížil se jeho zrak,
za zády už Eman natahuje prak.
Rána padla – ach!
K nebi stoupá hustě prach.
Ludva křičí – och!
a pak zařve jako hroch.

Ó má pipka nejmilejší,
koho tento pohled těší?
Dýchej, kvokej Rosalindo,
který ohava jen způsobil to?
Jak prach odvál v této chvíli,
dvě oči ze tmy vystoupily.

„Dotkneš se jí Emane,
pak tvá ruka upadne!“
Volá Ludva na souseda,
do mysli mu pomsta sedá.

Brokovnice hledá svůj cíl,
Eman nečeká co bude dýl,
bere nohy na ramena,
ač běhat se tak dobře nedá.

Ludva tiše kope hrob,
bude mít tak deset stop,
pak u náhrobku tiše vzlyká:
„Rosalindo, nechť je ti země lehká.“