Radvanická

Cesty mi zbývá ještě kus,
zatím mám minutový skluz,
přesto raději zkouším klus
- dobíhám ranní autobus.

Než řidič šlápl na spojku,
naťukal cosi do strojku
a pak mi podal jízdenku
se slovy 'Hoď včas, holenku!'
Lístek jsem ze stroječku zved'
a řek' si 'Jedu naposled!'
Kdo má vstávat za svitu lamp,
proč běhat jako Forrest Gump,
jen abych mohl ve škole
půlku dne ležet na stole?

Loudavý ranní autobus
- přehlídka každodenních hrůz -
den co den testuje můj vkus,
zda se dá na tom najít plus.

Když tak jedem přes Lazníky
mávám na místní chasníky,
vypouštím z pusy nadávku
vyčkávám další zastávku.
A už z okna hledím letmě
na jediný světlo ve tmě.

Svítání pozlatí ty její hebký vlasy,
kapky se zalesknou na konci její řasy.
Na zastávce Radvanice
nastupuje krasavice
- když ji spatřím, už nic nebolí,
nebýt jí, nejezdím do školy.

Lhostejný jsem jenom navenek,
pokouším se o styk panenek,
ona se dívá netuše
že je jí vidět do duše.

Zkouším zpod jejích panenek
zachytit trochu myšlenek
a snad to není žádný hřích
zkoumat, zda-li se najdu v nich.

Může si být denně jistá
- vedle mne je spousta místa,
potajmu ji zkouším získat,
nad Přerovem už se blýská...