Kocovina, aneb bláznivá pohádka

Potácím se z hospody,
lesem, v tichu noci.
Cesta není, tak kudy?
Teď zakop jsem kruci!

Zvednu se stěží,
oklepu své šosy.
Hle! Někdo běží
a v ruce drží cosi.

Zavejskám tedy naň,
on se ani neotočí.
Já vychrlím z úst haň
a vztek vletí do mých očí.

„Hej, ty tam!“
Hulákám naň.
Sotva dechu popadám,
jak chvátám zaň.

Klopýtám přes kořeny,
již naň chmatám.
Fuj! Hnáty to má ztopořeny.
A už, už cípu jeho mám!

Strhnu jej!
Skočím naň!
Tak neúpěj!
Já jsem saň!

Tu přilétá rána veliká,
však ne ode mne.
V čele dírka mailnká
a ruku mi cosi mne!

Asi jsem usnul
a sen jsem měl.
Tak polštář si zdusnul
a vstříc snu zas šel.

Však dveře z pantů letí,
v pokoji postava ohavná.
A mě obepře napětí,
z náhla, cosi jako odvaha.

Tak tasím svůj meč,
spíš násadu z lopaty.
„Neváhej a seč!
Co? Kam jdeš, jo ty!“

Zvláštní chvíle se udála,
lákavá jak nevěra.
Ta postava se usmála,
óó, jaká to nádhera.

Tak skočím naň!
Tak strhnu jej!
Tak ty jsi saň?!
Tak – tak neúpěj!

Opět ležím na zemi
a nade mnou ta postava.
Řvát nahlas chce se mi:
„tak kde mám svého Gustava?“

A kdyby jste zvěděli,
tak Gusta je můj přítel.
My spolu vše probděli
a měli zásob smíchu pytel.

Na zemi ležím tedy
a postava stále nademnou.
A mě zradily mé pudy.
Proč nohy mi nezdrhnou?

Náhle kápi shodila
a já přirost k podlaze.
Ke mě se blíž sklonila
a mě bylo náhle blaze.

Ta tvář tak rozmilá,
nejspíš blud, či klam,
vždyť zrůdnost se z ní ztratila!
Jako sežraná tisícem tlam.

Dívám se naň,
ani nedutám.
Ona není saň,
nic jiného nevnímám.

Ona oči má krásně zelené,
tvářičky hebčí nežli samet.
Nejspíš uhranula s nimi mne.
Teď ať poradí mi nějaký kmet.

Konečně jsem schopen slov:
„Kdo jste krásná paní?
Určitě nejste něčí vdova?
Pak bych si vás vzal bez váhání.“

Její tvář krásně zrudla
a na rtech úsměv vyklubal se.
Mě vzdech vydral se z hrdla
a na podlahu posadil se.

Za ruku mne lehce vzala
a otočila se ke mně zády.
Staré dveře otevřela
a oba venku jsme byli záhy.

Na mě se podívala,
těmi očky zelenými.
Ruku mou pak upustila
a řekla ústy nevinnými:

„Dívám se naň,
ani nedutám.
On není saň,
nic jiného nevnímám.“

Pak odemne odstoupila,
úsměvem mi sbohem dala.
A v dračici se proměnila.
Máchla křídli a uletěla.

Ráno jsem se strašně nudil,
hlava mě příšerně rozbolela.
Jako by mě někdo šutrem budil,
ach jo, blbá je kocovina.