Balada o řezačce

Řezačka řeže, chmel se v ní drtí,
a mě k zamyšlení to nutí.
Kdo vlastně nápad měl ten,
abych s ním sbírat jel chmel?
Co probůh vedlo mě k tomu,
abych dobrovolně odešel z domu?
Z mé krásné vyhřáté postýlky,
od milované televizní bedýnky.
Mohl jsem péct koláče s mámou,
z tý myšlenky skončím dnes namol.
Mohl jsem si teď pustit DVD,
dívat se jak Rambo všechno rozstřílí.
Mohl jsem navštívit svou babičku,
ta vždycky pohladí mě po líčku.
Mohl jsem jít s pejskem na procházku,
vést si ji po parku na provázku.
Místo toho asi sobě pořídím provázek,
a z nudy vrhnu se do oprátek.
Sedím tu osamělý, ale sám nejsem.
Společnost mi dělají aft za aftem.
V puse mě štípou jak proklatý jed,
být to živé osoby sejmu je hned.
Ta zkurvená řezažka furt ryčí a ryčí,
zatímco zub moudrosti mou nebohou dáseň ničí.
Byl jsem snad v minulém životě masový vrah,
že teď musím snášet tenhleten tlak?
Trestá mě snad bůh za moje hříchy?
Tak proč mě jednoduše kudlou nejebne do míchy?
Zvedá se vítr a já ztratil rým,
od řezačky mi totiž do oka vletěl klín.
Ze sousední vlečky bordel sfoukáván je na zem,
zas to budu 3 hodiny zametat jak absolutní blázen.
Navíc je mi kosa, hodil by se horkej bazén,
ale je na čase vrátit se nohama zpět na zem.
Jestli mě to tu sere? Ale kdeže…
Na to už nemyslím, dnes nejspíš zemřu v leže.
Ve spánku duch opustí mé tělo,
aby tím mému trápení ulevilo.
Ne, kecám, to jsou moc depresivní kecy,
už brzy to trápení skončit musí přeci.
Řezačka rozkouše poslední štok,
a já se ožeru jako ten žok.
Speru se do mrtva jako to prase,
jen co vystřízlivím – ožeru se zase.
S výplatou v kapse děsně se naleju,
možná pak s radosti česačku rozbiju.
Poleju benzínem, doutnákem zapálím,
zbytky pak svazkem granátů odpálím.
Není to moc drastické? Ptám se sám sebe…
můžu být tak nepříčetný pro trochu chmele?
Přemýšlím nad tím, koukám do řezačky,
zaháním myšlenku strčit do ní pracky.
Řezačka řeže, chmel se v ní drtí,
a mě k zamyšlení to nutí….