Balada o Čipovi

Čipovu smrt způsobil mor,
i když tu zůstal jak jediný tvor.
Skoro již mrtvého vzala ho obleva,
svou silou velikou vhnala jej do chléva.
Čipero život zde skončil v chvíli,
na pomoc nepřišly mu žádné víly.
Vypustil dušičku, ta vzhůru vzlétla,
Čip už je mrtvoučký, je po něm veta.
Najednou vběhl tam udatný Martínek,
udělal z Čipečka veliký ohýnek.
Upek si masíčko, stáhl mu kůžičku,
udělal botičky pro svoji Aničku.
Botičky šedivé velice hřály,
Martínek s Aničkou vesele se smáli.
Snědli to masíčko, zhasili ohýnek,
měli se vesele, ten šťastný Martínek!
Náhle však z popela dvě oči vzplály,
byl to ten mrtvý Čip, co si s ním hráli.
Tento tvor udatný sílu měl velikou,
zachránit křečků svět toužil teď podniknout.
Planoucí oči, mohutné pracky,
nacpané mordičky že by snad praskly.
Takhle se zjevil, takhle tu stál,
mohutný, kulatý, všech křečků král.
Úkol měl nelehký, zachránit svět.
Měl přece prostředky, zrníček pět.
Udatně zvedl se, jen cenťák nad zem,
rozhlíd se dokola, zvědět chtěl jak ven.
Naštěstí spatřil tu úniku cestu,
rychle jak slimáček vydal se k městu.
Ve městě velikém, širém jak krabice,
bojoval statečně, zabil jich nejvíce.
Poté však s radostí na trůn si sed.
Panoval dlouze, asi dní pět…