Hodina Ticha

Hodina Ticha
Dneska nemám prostě svůj den,
A tak musím doufat jen,
že profesorka nepozvedne svůj hlas
a nepozve mě k tabuli zas.
Ajajaj, a je to tady!

„Viki, k tabuli!“

V hlavě mám pusto,
I na Sahaře je proti tomu husto.
Ach, ten pocit prázdna,
Ach, ten pocit blázna.

O lásce se mi psát nechce,
To už jde všem velmi lehce,
A teď nechci nikoho urazit,
Stejně málokdo dokáže dech vyrazit.

A o smrti zas nebudu psát,
Protože dneska bych musela lhát.
Smrt je součást minulosti, přítomnosti, budoucnosti,
Ale dneska bych o ní psala bez radosti.

City jsou pro mě taky passé,
Protože už dutá jsem zase.
O citech musí umět člověk mluvit
A né je omylem ostatním rozmluvit.
Avšak opravdu by to byla jen náhoda!
Musíte omluvit mladého…hmmm, magora…

A emoce?
No to snad už radši ne.
Ještě byste mě viděli v ráži,
Jak si sama pro sebe si káži.
Vztek je sic emoce uvolňující,
Ale né v téhle chvíli, né v téhle pozici.

A tak snad jen jedna věta,
Co se opírá o má slova,
A co jsem zplodila za tyto minutová školní léta.
Ale pozor, je to jen zhola!

Prostá prostota prosté absurdity,
Marná hodnota marné aktivity.