Ďagoňatův fanklub

Před naším milým mistrem brka se hluboce klaníme,
až k zemi, na špičky jeho nablýskaných bot hledíme.

Ctěný rektor Ďagoňať píše rychlostí metelesku blesku,
sesmolí další psaní dříve, než wydra sní tuňáka či tresku.

Jak tuto záhadu jeho mysli rozlousknout? Oříšek si myslí,
že k vyřešení záhady postačí ovesná kaše či zázračné müsli.
Anděl však v tváři má stín a zarputile tento nápad odmítá,
svoji teorii „rektorsky chytrého mozku“ dokola nám omílá.

Pan rektor jen koutky v úsměv lehce protáhne,
pro další kus pergamentu se ležérně natáhne.
„Nebojte se moji milí, zlatí,
pan Lethal vaše plán zhatí,
chceš-li psát další díl, máš smůlu,
já teď mířím ve své kariéře vzhůru.“

Osud nešťastně naň hledí,
v křesle s brkem v ruce sedí.
Tiše nadávky v době dusí,
je to horší jak jíst sushi.

Ach ano! Spásný to nápad,
který mě právě napad.
On zaslouží si za uši,
týden prošlé sushi!

To však štěstí zakročí, neboť mladému muži přeje,
protože i u něj ohnivé srdce okolí hřeje.
Ochranné kouzlo kolem něj tvoří,
poklonu až k zemi k nohám mu složí.

Teď opět může bez problému psát,
nebude ho žádné sushi otravovat.