Po dvaceti letech manželství

Byl pozdní večer, sedmý květen,
když otec do ložnice vletěl.
„Zítra je volný celý den
a děti míří někam ven.
Budeme, mámo, spolu sami,
jak jsme si to už dlouho přáli…
Užijem si do sytosti,
těch manželských povinností!“

Ráno se máma probudí,
běží umývat nádobí.
Co kdyby přišla návštěva,
co by si o nás myslela?
Táta se tváří tajemně
a míří rovnou k koupelně.
Sedí tam nejmíň hodinu,
čte si nějakou koninu…

Máma se plíží kolem dveří,
nechce ho rušit, neboť věří,
že by se táta rozpomněl,
co že to dneska dělat chtěl.
A ona má teď jiné přání,
o kterém táta nemá zdání…
Rychle si sedá k počítači,
ačkoliv všem vždy postýská si,
že počítač je nepřítel,
teď zahraje si solitér!

Tak volný den se vleče líně,
táta promazal panty skříně
a zas se vrátil ke čtení,
neb mámu chytlo vaření.
Napekla a navařila,
pak stůl k jídlu připravila.
„Pojď jíst táto, už je čas,
knedlo – vepřo čeká nás!“

Táta chvátá do kuchyně:
„Ten Voldemort je ale svině!“
Celý oběd diskutují,
co ti smrtijedi kují
a jestli ty orgie,
Harry Potter přežije…

Po moučníku, po kafíčku
hledí taťka na matičku.
Poplácá ji po zadečku,
ona upravuje dečku
a odnáší nádobí –
otcův pohled napoví,
že se chystá velká mela…
Aby byla připravena!
Maluje se v koupelně,
až vypadá nádherně!

Svůdně vejde do pokoje,
zalarmuje všechny svoje
ženské zbraně schované –
táta neřekne jí ne!
Ten však na pohovce spí,
co se mu zdá, napoví
jak se ze sna usmívá…
nic kolem teď nevnímá…

Máma hupne do županu,
napustí si horkou vanu.
Pak se vrátí k soliteru,
bezvadná hra – na mou věru!
Když se táta probudí,
zrovna meje nádobí…
„Honem, mámo, už se stmívá,
určitě to bude príma,“…
a sundá jí zástěru,
tohle budí důvěru…

Odcházejí do ložnice –
dole bouchla okenice…
To je třeba opravit,
vteřinku to bude chtít!
Když se otec vrací k matce,
ta v posteli chrní sladce
a sotva se zešeří,
děti vchází do dveří…

Máma spí jak mimina,
pěkně si den užila!
Tátovi je taky skvěle,
hupne s Harrym do postele –
doví se až nad ránem,
jak to skončí s Brumbálem…