Cesta jako z hororu

Jedu vláčkem k zubaři,
zděšení mám ve tváři.
Jedu, ani nedýchám,
se strachem se potýkám…

Vláček vybral zatáčku –
já už slyším vrtačku!
Vláček jede po rovině,
A mně cuká ve sklovině…

V tunelu je tma jak v ranci –
přízraky kolem mne tančí –
všechny mají bílé pláště
a výrazy plné záště…

Sedadlo pode mnou cuká –
sahá na mne čísi ruka!
„Přistoupili? Holenku…
máte platnou jízdenku?“

Třesu se jak osika,
průvodčí nic neříká –
Zkoumá řádek po řádku,
mám-li lístek v pořádku.

Proč mám v očích zděšení,
nemá vůbec tušení…
Už je moje stanice!
Vystupuji v panice!

Průvodčí se uculuje,
po očku mne pozoruje –
usmívá se ze všech sil,
myslí, že jsem imbecil…

Já odcházím přes koleje,
pot se ze mne jenom leje…
Pevně jdu osudu vstříc…
Víc už nevím vůbec nic…