Šílená

Metal jsem výkaly z oken svého bytu,
po kolemdoucích lidech a v tváři cítil paprsky slunce.
To bylo nadávek a sprostého křiku
když zasáhl jsem nic netušící chodce.

Bylo mi zcela jedno kdo jde kolem,
zda malé dítě, či přenádherná žena.
Na každého házel jsem hrsti plné hoven
a smál se když byla oběť zasažena.

Pod oknem lidí čilý ruch
všude jen hovna a strašný puch.
I přes nadávky metám jak šílený dál,
jenom se směju, jsem hoven král.

Potom mě odvezla nádherná sanitka,
strašně jsem pokousal doktora, dobytka.
Dostal jsem injekci, kazajku a plenu,
v malinké místnosti, bez oken zhynu.