Óda na špeky

Bylo dítě, jednou, malé,
cpalo se snad neustále.
A tak rostlo, kynulo,
jak mu dětství plynulo.

Tohle dítě byla dívka,
chyběl jí krásná křivka
boků, ňader, prostě těla.
Co by taky ještě chtěla.

Ráno snědla pekáč buchet,
ne, nekecám, žádný úlet.
Čajíkem je zapila,
který cukrem sladila.

Pak svačina neveliká,
jedna noha od vepříka.
Oběd, ten stál vážně za to,
říkala mu „tak pojď, zlato“.

Polívčičku pěkně hutná,
to přestala býti smutná.
Pak knedlíků talíř plný,
omáčku a půlku srny.

Dezertem pak pokračuje,
obídek si vychvaluje.
Před večeří hladem padá,
čokoládu dá si ráda.

K večeři něco malého,
radši něco slaného.
No jo, jasně, slanečka
pak půlitřík pivečka.

Divíte se, co to dělá.
Proč tak kazí krásu těla?
Měřítko však jiné má,
připadá si nádherná.

Každý špíček, který přidá
na tělo své prostorné,
to miluje, žádná bída,
radostí si ruce mne.

Špíčky, špeky špekaté,
břicho pěkně kulaté,
zaoblené ze všech stran,
pupík, ten je uschován.
To vzor krásy její je,
se špeky si notuje,
Na váhu, jak postaví se,
chce dosáhnout velkých čísel.

Každý špíček, co má navíc,
vrací ji do starých tradic
jejich prastarého rodu,
pánů z Tlusťochova Brodu.

Když umře nejstarší jejich člen,
bývá běžně odměněn
ten, kdo váží nejvíce,
to je slavná tradice.

A tak hurá do jídla,
babička se nastydla.

(Autor se zříká jakýchkoliv dopadů na zdraví čtenářů.)