Jako shnilá hruška...

Je to ale lidi práce,
řekl bych až k zešílení,
když zlomyslná gravitace
náhle vaše plány změní...

Dlouhý let, pak pád na hlínu
a pak sbohem krutý světe!
Na tomhle všem nese vinu
Pár polibků od děvčete...

Proč mi jen ta Anča dala
Pusu na mé zrudlé líčko?
Kéž by se mě nezeptala
Na hrušku či na jablíčko!

Srdce mi jen poskočilo,
Nahoru jsem zvedl bradu,
"Jak si přeješ, krásná vílo!"
řek´ jsem cestou na zahradu...

Na statnou hrušeň šplhajíce,
Pronesl jsem s pýchou v hlase,
Slova, co napjala mé plíce,
Když Anča zdola dívala se:

„Zdolám ten strom i tvé svody,
Obavu ty neměj žádnou,
Za pár chvil už jeho plody
Ke tvým hladkým nohám padnou.“

Avšak osud zlý a mstivý
Zmařil moji čistou snahu,
I zadul vítr jako divý
A rozhodil mi rovnováhu...

Nadarmo se nevykládá,
Že láska někdy těžce raní,
Teď k zemi žlutá hruška padá
A já s křikem padám za ní.