Libor a lesní plody

Často spatřívali usedlíci,
klátit se vsí Libora,
alkoholem tělo čpící,
míří směrem obora.

Libor měl rád lesní plody,
borůvky i ostružiny,
za nimi vyrážel do přírody,
vždy vyvedly ho z kocoviny.

Prodíral se ostružiním,
sladké plody hledaje,
podobajíc se lačným sviním,
však ostré trny nedbaje.

Zkrvaven zcela, zpola syt,
ustlal sobě na mýtině,
probudí-li se, bude fit,
jak po každé kocovině.

Po spánku vydatném dosti,
probouzí se náš Libor,
s námahou zvedá těžké kosti,
a opouští šumný bor.

Spěchá Libor, vůbec nelení,
natahuje kroky k rodné vísce,
loučí se s poslední zelení,
a sní o pochutin plné misce.

Cestou však vybral kopec smůly,
kdy již značně hladový,
spatřil před sebou čtyři úly,
a ucítil odér medový.

Uslintaný k úlům kráčí,
k vratům včelí domoviny,
tahem víka úlů páčí,
pak je skládá do roviny.

Nedbal moudrých publikací,
jak se stáčí med,
a tak si do včelích ubikací,
bez starostí sed.

Slintavší hybrid v tureckém sedu,
pouští se do lítého boje,
o dávku čerstvého medu,
s převahou včelího roje.

Prohrál Libor tuto bitvu,
ležel dlouze v komatu,
lékař už předepisoval pitvu,
a hrobník zvedal lopatu.

Přežil však Libor v nemocnici,
již nevyhledává oboru,
našel práci na radnici,
mají tam v něm oporu.

Stále má rád plody lesní,
pomáhají jeho mysli,
ale už je jinak nesní,
než součástí müsli.