Po stopách Přemyslovců

Bořivoj přemístil své sídlo na Vyšehrad,
Boleslav se nestyděl ani bratrských zrad.
Však první měl být Přemysl, který oral,
Poslední Václav, který svým mládím všechno zvoral.

Bořivoj se vynořil z temnot dějin,
Však jeho rod čekalo plno vin.
Vraždy, pomsty a kastrace,
Žít v té době nebyla žádná legrace.

Václav, zbožný to mládenec,
Boleslav, jako mladý lev, čekal až se mu otevře klec.
Vraždou trůn získal,
Jeho syn to ještě více zpískal.

Slavníkovce vyhubit dal,
Však pořád mu chyběl titul král.
Povedlo se Maďarům i Polákům mít dříve královskou korunu,
Naši se jen dohadovali, kdo usedne na knížecím trůnu.

Přišel krutý a ryšavý Boleslav,
Díky němu padlo pár hlav.
Pak Jaromír, který však dostal do vínku těžký osud
A jeho bratr Oldřich, který neznal stud.

Jeho syn, český Achilles, si romanticky unesl z kláštera Jitku,
Jemu nestačilo jako levobočkovi dát jen kytku.
Pak Spytihněv a po něm první český král Vratislav,
Víno, pití, jídlo – zkrátka plno oslav.

Pak boje o trůn – kdo s koho, vraždy a úklady,
Každý hledal na každém jejich největší vady.
Břetislav,Bořivoj,Svatopluk,Vladislav,
To vám byl pěkný Přemyslovců dav.

Soběslav si své místo na trůnu musel vybojovat,
Když na něj jel Ota Černý k císaři žalovat.
Žalovníček nedopadl dobře i císař byl zajat,
Však Soběslav ho osvobodil a tak byl snad i císař dojat.

Soběslav se v čele udržel,
Však byl smrtelný jako ostatní – bohužel.
Pak přišel Vladislav – druhý český král,
Jenž se bojovat nebál.

Do Milána tenkrát na fotbal nejel,
Ale bojovat a tak si i pro titul vlastně přišel.
Béďa, Soběslav, Konrád a Vašek,
Každý se choval a konal jako šašek.

Jindřich Břetislav biskup i kníže,
Však když se v učebnici podíváte níže,
Čeká tam Přemysl Otakar I. s bulou,
Ten se dozajista nepotkal se smůlou.

Pak Václav, který bojoval se svým synkem nezdarným,
Přemysl byl sice mladíkem výbojným, ale i švarným,
Však jeho choť mohla jeho matkou býti,
I tak se ve středověku dalo žíti.

Přemysl Otakar II. mohl dosáhnout všeho, co chtěl,
Velkou moc v rukou měl.
Toho se sousedi velmi báli,
Tak se radili, jak to nandat tomu namyšlenému železnému a zlatému králi.

Bitva na Moravském poli – neslavná událost českých dějin,
Kdy Přemysl padl a náhle byl Ruda Habsburský velmi IN.
Pak ještě Václav, syn Přemyslův, nakrátko vrátil do Čech slávy čas,
Ale jeho syn, mladý a nezkušený, jemu zlomil vaz.

Bylo Léta Páně 1306, když Václav v Olomouci odpočíval,
Vrah si na něho tiše počíhal.
Václav, ač ženat, dítko žádné neměl,
Snad jen slavík nad jeho rakví tichý requiem pěl.

To byl konec Přemyslovců v Čechách, není to žádný šprým,
Už pomalu mi dochází k tomuto tématu rým.
Dnes máme v čele Jiříky, Mirky a zase Vašky,
I oni si hrajou, stejně jako Přemyslovci, na šašky.

Historie je stejná, lidé taky, akorát jména se liší,
Pořád se snaží o hodnost vyšší.
Pořád se hádají a nám unikají tituly, dnes už ne královské,
Přemyslovci se smějou v bráně nebeské.

Jak učil Svatopluk své syny – když budete všichni tři jako jeden muž,
Nic vás nezničí, ale když každý za sebe, rozstřílí vás každá kuš.
Tak si to zapamatujte a nehrajte si na krále,
Na hlavě máte akorat čepici šaška a netančíte na plese, ale karnevalovém bále.